Open Water vs. Advanced: proč 90 % potápěčů dál nepokračuje

Vzpomínáte si, jak jste poprvé viděli podvodní svět? Ten moment, kdy jste se ponořili, nadechli se z automatu a došlo vám: můžu dýchat. Pod vodou. Můžu tady být.
Bylo to magické. Fascinující. Revoluční zážitek.

A pak jste šli na kurz Open Water. Tři–čtyři dny intenzivního učení: teorie, bazén, otevřená voda. Nakonec certifikát. „Gratuluju, jste potápěč!“
Možná jste ještě udělali Advanced Open Water. Pár specializačních ponorů – navigace, hluboký ponor, noční ponor. Další certifikát. „Gratuluju, jste pokročilý potápěč!“
A pak… nic. Nebo spíš: pár ponorů na dovolené každý rok. Možná. Někdy.

Je to v pořádku? Nebo jste nějak selhali?

Tady je pravda, kterou potápěčská komunita nerada říká nahlas: většina lidí, kteří získají potápěčský certifikát, nikdy nepokračuje dál. A je to naprosto, úplně, stoprocentně v pořádku.

Tip: Pokud patříte mezi rekreační potápěče, kteří hledají spolehlivé vybavení pro občasné ponory bez nutnosti utratit majlant, podívejte se na řadu potřeb a vybavení pro potápěče SoprasSub – vše navržené pro lidi, kteří se potápějí pro radost, ne pro rekordy.

„Špinavé“ tajemství potápěčského průmyslu

Potápěčské organizace kreslí krásné vzdělávací pyramidy. Dole Open Water, nad ním Advanced, pak Záchranář (Rescue Diver), Divemaster (vedoucí potápěč), Instruktor. Každá úroveň vypadá jako logický další krok na cestě „skutečného potápěče“. Marketing je jasný: „Pokračuj. Zlepšuj se. Staň se lepším potápěčem.“

Ale čísla mluví jinak. Odhaduje se, že 70–90 % lidí s certifikací Open Water nikdy neudělá další kurz. Většina z nich má dohromady méně než dvacet ponorů. Mnozí po prvním dovolenkovém týdnu už nikdy ne.

Je to proto, že jsou líní? Že nemají vášeň? Že nejsou „skuteční potápěči“? Ne. Je to proto, že pro většinu lidí je rekreační potápění na dovolené přesně to, co chtějí. Ne kariéra. Ne životní styl. Jen jedna z mnoha aktivit, které občas dělají. A to je v pořádku.

Tomáš získal Open Water před osmi lety. Od té doby se potápěl třikrát – jednou v Egyptě, jednou v Thajsku, jednou v Chorvatsku. Celkem asi dvacet ponorů.
„Kamarádi z kurzu se ptají, kdy udělám Advanced,“ říká. „A já nevím, co odpovědět. Prostě se mi nechce. Nejsem žádný nadšenec. Když jsem u moře, rád se podívám pod vodu. Ale není to moje identita.“
A to je naprosto legitimní přístup.

Co je vlastně „rekreační potápění“

Když se řekne „potápěč“, mnoho lidí si představí buď Jacquese Cousteaua, nebo instagramové fotky z exotických destinací. Realita je často mnohem obyčejnější:

Letíte k moři. Druhý či třetí den si zarezervujete výlet. Ráno loď, dvacet minut plavby, dva ponory po třiceti až čtyřiceti minutách. Pár ryb, možná želva, hezké korály. Fotka. Návrat do hotelu.
Bylo to hezké? Ano. Stálo to za to? Určitě. Změní vám to život? Pravděpodobně ne. A to je v pořádku.

Rekreační potápění může být prostě… rekreace. Jedna z mnoha činností. Ne poslání, ne životní styl. Jen něco hezkého, co si občas dopřejete.

„Když se ptám přátel, proč nejdou na výlet, většinou říkají: ‚Je to drahé,‘“ říká Jana, majitelka centra v Hurghadě. „Ale když se jich zeptám, kolik utrácejí za lyžování nebo golf, jsou to podobné nebo vyšší částky. Pravda je, že potápění prostě není jejich priorita. A není důvod, proč by mělo být.“

Ekonomika hobby potápěče

Buďme upřímní: potápění není levný sport.

• Open Water: 10 000–15 000 Kč (podle lokality a školy)
• Advanced Open Water: 8 000–12 000 Kč
• Základní vlastní výbava (maska, šnorchl, ploutve, počítač): 10 000–20 000 Kč
• Kompletní výstroj (vč. regulátoru, kompenzátoru vztlaku, neoprenu): 50 000–150 000 Kč
  (značky jako SoprasSub nabízejí kvalitní vybavení pro rekreační potápěče, ale pořád jde o desítky tisíc)
• Výlet na dovolené: 1 500–3 000 Kč za dva ponory

Spočítejte si to: dvakrát ročně týden u moře = třeba osm ponorů ročně. To je 12 000–24 000 Kč jen za samotné ponory. Plus cesta, ubytování, výstroj…

Pro koho to dává smysl? Pro ty, kdo se potápějí hodně – týdně, měsíčně. Pro hobby potápěče s deseti ponory ročně? Je to drahá zábava.

„Nevlastním nic kromě masky,“ přiznává Martin (Open Water pět let). „Všechno si půjčuji. Na ponor je to dražší, ale když se potápím třikrát ročně, vyjde to levněji než kupovat set, který by mi ležel doma.“
Rozumné? Absolutně.

Ztráta dovedností (a proč to není tragédie)

Tohle vám na kurzu moc neřeknou: když se budete potápět málo, část dovedností zapomenete. Základy zůstanou, ale jemné techniky a rutiny vyprchají. Po roce pauzy budete nervózní. Po dvou letech potřebujete refresh. Po třech letech to bude jako začínat znovu.

Je to problém? Záleží na perspektivě. Pokud se vidíte jako „vážný potápěč“, je to frustrující. Pokud jste „člověk, co si občas dá potápěčský výlet“, tak ne: objednáte si refresh nebo požádáte průvodce (divemastera), aby vám první ponor věnoval víc pozornosti.

Petra udělala Open Water před šesti lety a od té doby se potápěla dvakrát.
„Pokaždé začínám prakticky od nuly,“ říká. „První ponor je nervózní, všechno si připomínám. Druhý je lepší, třetí super. A pak konec dovolené. Za dva roky znovu.“
Štve ji to? „Trochu. Ale ne tolik, abych kvůli tomu měnila životní styl.“

Proč komunita někdy „pohrdá“ příležitostnými

V komunitě existuje napětí mezi těmi, kdo se potápějí hodně, a těmi, kdo málo. „Skuteční potápěči“ vs. „turisté“.

Na fórech čtete: „Nemáš vlastní výstroj? Nejsi potápěč.“ „Děláš jen resortové ponory? To není potápění.“ „Open Water je jen začátek – bez Záchranáře nejsi kompetentní.“ To je elitářství. A je škodlivé.

Vytváří dojem, že potápění je „všechno, nebo nic“. Buď jste vážný potápěč se svou výstrojí, stovkami ponorů a pokročilými certifikacemi, nebo nejste „nic“. Realita? Většinu lidí, kteří se kdy potápěli, tvoří právě příležitostní potápěči. Dělají to málo, ale rádi. A bez nich by průmysl nefungoval.

„Devadesát procent mého byznysu jsou lidé s Open Water, kteří se potápějí jednou za rok nebo dva,“ říká David, majitel centra v Chorvatsku. „A miluju je. Jsou nadšení, vděční, užívají si to. Na rozdíl od některých ‚profíků‘, kteří si stěžují na všechno.“
„Když někdo pohrdá ‚turisty‘, říkám: bez nich bys neměl kde a s kým se potápět.“

Jak si udržet dovednosti, když se potápíte málo

1. Refresh před dovolenou. Většina center nabízí refresh – hodina v bazénu nebo v mělké vodě, zopakování základů. Stojí 1 000–2 000 Kč a udělá obrovský rozdíl.
2. První ponor jako rozcvičný. Neplánujte si po roce pauzy „vrchol“ hned napoprvé. Zvolte mělký, jednoduchý ponor bez proudu. Zahřejete se, zbytek bude lepší.
3. Buďte upřímní k průvodci (divemasterovi). Řekněte: „Naposledy jsem se potápěl před rokem, budu pomalejší a asi nervózní.“ Dobrý průvodce to ocení a přizpůsobí tempo. Když ne – příště jiné centrum.
4. Pročtěte si teorii den předem. Pamatujete si bezdekompresní limit (NDL)? Co dělat při nezastavitelném průtoku (freeflow)? Jaká je rychlost výstupu? Krátké zopakování pomůže.
5. Nepřeceňujte se. Jestli se potápíte jednou ročně, nejste připraveni na průnik do vraku ani na 40m ponory. Držte se 18–20 m, otevřené vody, dobrých podmínek. Není to zbabělost, ale odpovědnost.

„Když přijde někdo, kdo se naposledy potápěl před třemi lety, a chce hned na hluboký vrak, řeknu ne,“ říká instruktor z centra SoprasSub. „Ne proto, že chci otravovat, ale protože to není bezpečné. Nabídnu mělčí rozcvičný ponor – většinou pak sami uznají, že to byla dobrá volba.“

Resortové potápění: umění, kterému se nesmějte

„Resortové potápění“ bývá v komunitě hanlivý termín: ponory přímo z hotelu, v turistických destinacích, s maximálním pohodlím. Někteří se tomu vysmívají: „To není skutečné potápění.“

Jenže resortové potápění má své místo. Pro většinu příležitostných potápěčů je to přesně to, co potřebují.

Výhody:

• O vše je postaráno: výstroj, doprava, plánování. Vy prostě přijdete a potápíte se.
• Bezpečí: osvědčené postupy, známé lokality, zkušení průvodci.
• Krásná místa: teplá voda, dobrá viditelnost, bohatý život (Egypt, Maledivy, Thajsko…).
• Bez tlaku: dáte jeden ponor nebo deset; půjdete na 10 m nebo na 20 m – jak chcete.

Nevýhody:

• Cena: často vyšší než „po vlastní ose“.
• Skupiny: různorodá úroveň účastníků = kompromisy v tempu.
• Turistická vytíženost: populární lokality mohou být rušné.

Pro člověka s jedním výjezdem ročně je to ale skvělé: žádný stres, žádné komplikace, jen radost.

„Vždycky jdu přes resort,“ říká Lucie (cca pět ponorů ročně). „Ani nevím, jak bych to jinak organizovala. Rezervuju hotel, ponory, přijedu a hotovo. Proč to komplikovat?“

Různé definice „úspěšného potápěče“

Co dělá úspěšného potápěče?

• Průmyslová definice: spousta certifikací, stovky ponorů, vlastní výstroj, pravidelná praxe.
• Elitní definice: posouvání limitů, nové vraky, extrémní podmínky.
• Realistická definice: potápí se bezpečně, baví ho to a dělá to tak často, jak sám chce.

Podle té poslední definice je úspěšný i člověk s pěti ponory ročně a Open Water. Cítí se dobře, potápí se bezpečně, užívá si to – je úspěšný.

Certifikace nejsou „body“ do hry. Nejsou odznáčky. Jsou nástroje. A pokud máte nástroj, který stačí na to, co chcete dělat, nepotřebujete další.

Radek má Open Water deset let. Nikdy neudělal Advanced.
„Občas si říkám, že bych měl,“ přiznává. „Ale proč? Dělám ponory do patnácti metrů, vždy s průvodcem, v klidných lokalitách. Co by mi Advanced přinesl? Oprávnění chodit hlouběji? Nechci chodit hlouběji.“
„Takže jsem ‚jen‘ Open Water. A je mi to jedno. Dělám to, co chci. A to stačí.“

Radost versus ambice

To je možná největší rozdíl mezi hobby potápěčem a „vážným“ potápěčem: hobby potápěč se potápí pro radost, „vážný“ pro ambici.

Obojí je v pořádku – jen jde o jiné nastavení mysli.
Hobby potápěč se ptá: „Bavilo mě to?“ Vážný: „Pokročil jsem?“
Hobby potápěč klidně opakuje podobné ponory. Vážný hledá nové výzvy, větší hloubky, složitější lokality.
Hobby potápěč bere potápění jako jednu z mnoha aktivit. Vážný ho vnímá jako středobod identity.

Problém nastává, když ti „vážní“ očekávají, že takoví budou všichni. Většina lidí nechce posouvat limity – chce si občas užít podvodní svět a vrátit se k běžnému životu. A to je naprosto v pořádku.

Závěrečná otázka, kterou si položte

Pravděpodobně spadáte do jedné ze dvou kategorií:

1. Jste hobby potápěč a cítíte se provinile, že „neděláte víc“.
   Nepociťujte vinu. Děláte to, co chcete dělat. To je úspěch, ne selhání.
2. Jste „mezi“ a nejste si jistí, kam patříte.
   Zeptejte se sami sebe: Co chcete od potápění?

Pokud je odpověď „Chci občas vidět podvodní svět a je mi jedno, jestli budu expert,“ jste hobby potápěč – a je to v pořádku.
Pokud je odpověď „Chci se zlepšovat, objevovat víc, posouvat limity,“ pak možná chcete být „vážný“ potápěč – a to je také v pořádku.

Jen nedělejte jednu chybu: nestávejte se „vážným“ potápěčem proto, že si myslíte, že byste měli. Proto, že to od vás někdo čeká. Nebo protože se cítíte trapně s „jen“ Open Water.
Potápění je pro radost. A pokud vám radost dělá deset ponorů ročně na dovolené – dělejte to a neomlouvejte se.

Nejste „druhořadý“ potápěč. Jste přesně takový potápěč, jakým chcete být.